Znovunalézání mé vášně

Znovunalézání mé vášně

Vystoupení z mé komfortní zóny.

Někdy věci, které Vás v životě inspirují nejvíce… které Vás vedou zcela novou cestou a navždy Vás změní… začnou něčím hloupým a malým. Pro mě to bylo znovunalezení mé vášně – a to díky americkému svátku, který pro mě byl zcela nový. Díkůvzdání!

 

Nikdy by mě nenapadlo, že se tento americký svátek stane katalyzátorem toho, že se znovu vrhnu na běhání… a že si díky tomu odškrtnu jednu z největších položek na svém celoživotním seznamu přání.

 

Zde je můj příběh: Moje hostitelská rodina slavila loňský Den díkůvzdání doma a všichni příbuzní z celých Států se sjeli, aby společně povečeřeli v našem domě. Bylo tam zhruba 25 lidí (tři generace), a to včetně mě, rakouské au pair. Jelikož je Den díkůvzdání o velkém množství jídla, rozhodla se moje rodina zapsat nás všechny jako rodinný tým na pětikilometrový běžecký závod The Turkey Trot, který se konal v našem městečku. Věděli, že jsem mívala běhání ráda, a já je nechtěla zklamat – a tak jsem začala v rámci těch tří týdnů trénovat, abych se na závod připravila.

 

Musím se přiznat: Nikdy jsem cvičení neměla příliš v lásce. Bylo to únavné a vysilující. A další neméně vzrušující věc: Závod začínal v 7:30 jedno mlhavé, chladné listopadové ráno. To nebylo zrovna povzbuzující počasí.

 

Přestože nesnáším brzké vstávání, vzdát to nepřicházelo v úvahu – a tak jsem si vymyslela, že jakmile těch 5 kilometrů uběhnu, můžu sníst všechny ty dobroty, které na nás čekaly doma, a to bez výčitek, kolik přiberu. Bylo to perfektní!

 

Díkůvzdání přišlo jako mrknutím oka a já musela vstát brzy, abych se připravila na běh. A tady to začíná být doopravdy vtipné: Bylo opravdu mlhavé a chladné ráno, takže moje hostitelské děti nebyly příliš motivované odejít z domu, přestože jsme doufali v opak. Proto menší zůstala doma s hostitelskou mamkou a já se spolu s hostitelským tátou snažila přesvědčit starší, aby se běhu zúčastnila, až do chvíle, kdy jsme dorazili na místo.

 

Přesto jsem se nakonec závodu zúčastnila jen já. Zatímco jsem se odhodlávala k běhu, pomyslela jsem si: „Přála bych si, aby na mě byli pyšní nejen oni, ale i já sama, protože jsem se k tomu dokopala a běžím za nás za všechny jako za rodinu.

 

Přestože to může znít lacině, musím to říct: Tohle byl začátek znovupoznávání mé lásky k běhu a cvičení. Kdysi v rámci školy jsem si užívala běhání, ale zároveň jsem vždycky cítila, že je to především povinnost kvůli zdraví, spíš než aby to byla opravdová láska.

Znovunalézání mé vášně

Něco se ve mně ale zlomilo – začala jsem si to opravdu vychutnávat a uvědomila jsem si, že běhání může být zábava.

Závod jsem si doopravdy užila, protože jsem se nikdy předtím nezúčastnila běžecké soutěže, a také jsem si uvědomila, že energie sálající ze všech diváků a účastníků byla úžasná a tak trochu nepopsatelná.

 

Poté jsem se zapsala na další závody… jako třeba na bublinový běh (kde běžíte skrz pěnu), závod, který se konal 4. července v mém domovském městě, nebo třeba benefiční běh pro školu mého hostitelského dítěte. Jeden běh vedl k druhému – a najednou jsem na své narozeniny, první víkend v listopadu, navštívila New York se svou nejlepší kamarádkou Julií (také je au pair!). A zrovna v ten den se konal Newyorský maraton.

 

Samozřejmě jsme se dívali na běžce a povzbuzovali je a já řekla (spíš z legrace, než abych to myslela vážně), že jednou bych chtěla být součástí takového závodu – za každou cenu – a že bych zvládla i tenhle maraton. Obě jsme se tomu v tu chvíli zasmály, ale v hlavě mi uvízla myšlenka, že bych takovou zkušenost chtěla mít… že jsem o ní snila.

 

Poté, co mi v roce 2017 skončil au pair pobyt a já se vrátila domů, jsem si uvědomila, že pokud chci něčeho dosáhnout, prostě to musím za každou cenu udělat.

 

Když to zkrátím: Rozhodla jsem se zúčastnit Maratonu v New Yorku 2018! Byla jsem připravená ukázat světu i sobě, že to dokážu, přestože nemusím vypadat jako typický maratonský běžec, který je v perfektní formě a má ideální váhu.

Znovunalézání mé vášně

Pokud máte silnou vůli, můžete jet, kam chcete, a dosáhnout, čeho chcete – ať už se to zdá sebevíc nedosažitelné.

 

Teď mohu hrdě prohlásit, že jsem to dokázala a že jsem dokončila Newyorský maraton bez zranění, křečí nebo demotivace, a to po 5 hodinách a 28 minutách. Vím, že to není nejlepší čas v porovnání s nejrychlejšími běžci, ale mým cílem bylo prostě dokončit závod – a to se mi podařilo!

Znovunalézání mé vášně

Celý ten zážitek byl nepopsatelně neskutečný. Cítila jsem se při něm jako na obří párty, kde slavíte s celým městem a cítíte tu atmosféru, v níž je na Vás celý New York pyšný. Zejména následující den, kdy Vám každý blahopřeje, protože celý den nosíte medaili.

 

Po překročení cílové čáry jsem měla pocit, jako bych zvládla dobýt úplně cokoliv ve svém životě. A v ten okamžik jsem se cítila, jako bych udělala obrovský krok, co se týče mého osobního růstu a rozvoje.

 

Jedna věc je jistá: Nikdy v životě na tento zážitek nezapomenu, a to to všechno začalo obyčejným Turkey Trot 24. listopadu roku 2016 díky mé hostitelské rodině! Je vtipné, že věci fungují právě takhle, že?

 

Nyní si každý rok na Den díkůvzdání vzpomenu, jak vděčná jsem, že mě tahle řetězová reakce dovedla až tam, kde jsem dnes. A věřte mi, kdyby mi někdo dva roky zpátky řekl, že uběhnu 42,195 kilometrů a zvládnu je v jednom kuse, vysmála bych se mu. Ale po roce v roli au pair neexistuje nic, co by Vás zastavilo – a neexistuje nic, co byste nezvládli. Vyjděte ze své komfortní zóny a „utečte“! Nikdy nevíte, co Vám život nabídne.

    A line drawing of a gumball machine

    Sdílej svůj příběh

    Hledáme vášnivé tvůrce obsahu, kteří by přispěli k našemu blogu. Sdílejte svůj příběh ještě dnes a pomozte ostatním nahlédnout na au pair život!

    Další informace